Vampires

Haven schválně zůstane pozadu, zatímco ostatní zamíří do třídy. "Co máš proti tomu novýmu klukovi?" zeptá se.
"Nic," setřesu její ruku a zrychlím krok, Havenina energie mi prochází celým tělem, při tom sleduju Romana, Damena a Milese, kteří se smějí a hlasitě si něco vykládají jako staří kamarádi.
"Prosím tě," obrátí oči v sloup. "Nemáš ho v lásce, to je naprosto jasný."
"Nebuď směšná," odtuším s očima upřenýma na Damena, svého skvělého a úžasného kluka, svou spřízněnou duši, věčného druha nebo souputníka (opravdu budu muset přijít na nějaké výstižné označení), který se mnou od ranní angličtiny skoro nepromluvil. Doufám jenom, že to není kvůli mému včerejšímu chování a neochotě domluvit se na víkend.
"Myslím to úplně vážně," podívá se na mě. "Je to - je to, jako bys nesnášela každýho novýho, kdo k nám přijde, nebo co." Náhodou to z ní vypadlo v mnohem mírnější podobě, než jak si to sesumírovala v hlavě.
Zatnu zuby a zadívám se přímo před sebe, mám co dělat, abych se netvářila hodně nepříjemně.
Ona na mě ale jenom zírá, ruku v bok, a mhouří silně nalíčené oči pod ofinou se zářivě červeným pruhem. "Protože jestli si dobře vzpomínám, a obě dobře víme, že jo, mělas odpor i k Damenovi, když se poprvé objevil na škole."
"Já k Damenovi neměla odpor," namítnu, neubráním se a protočím panenky. V duchu mi běží hlavou: Aby bylo jasno, jenom jsem se tvářila, že k němu mám odpor. Ve skutečnosti jsem do něj celou tu dobu byla zamilovaná. Teda kromě krátkého období, kdy mě opravdu štval. Ale i tehdy jsem ho vlastně milovala. Jenom jsem to nechtěla přiznat…
"Teda promiň, ale dovolila bych si s tebou nesouhlasit," zaprotestuje Haven a promyšleně rozcuchané černé vlasy jí spadnou do obličeje. "Pamatuješ, jak jsi ho ani nepozvala na halloweenskej mejdan?"
Povzdechnu si, celá tahle debata mi jde na nervy. Jediné, po čem toužím, je být už ve třídě, abych mohla předstírat, že dávám pozor, a přitom si posílat telepatické vzkazy s Damenem.
"Jo, a jestli si vzpomínáš, ten večer jsme spolu taky začali chodit," vyhrknu nakonec, sotva je to ale venku, zalituju, že jsem to vyslovila. Haven nás tehdy viděla, když jsme se muchlovali u bazénu, a hrozně ji to ranilo.
Teď však moji poznámku přejde, záleží jí víc na problému, který nakousla, a nechce rozebírat minulost. "Nebo třeba žárlíš, protože má Damen novýho kamaráda. Někoho dalšího kromě tebe, víš?"
"To je absurdní," odseknu tak rychle, že to nezní příliš věrohodně. "Damen má spoustu kamarádů," dodám, i když obě víme, že to není pravda.
Haven na mě nehnutě upírá oči, rty má semknuté.
A mně, když už jsem zašla takhle daleko, nezbývá než pokračovat, a tak řeknu: "Má tebe a Milese a -" A mě, pomyslím si, ale nechci to vyslovit, protože to je zoufale krátký seznam a jde Haven přesně na ruku. Taky je pravda, že Damen s Haven a Milesem nikam nechodí, pokud u toho nejsem taky já. Každou volnou chvíli tráví se mnou. A v době, kdy nejsme spolu, mi posílá nepřerušovaný proud myšlenek a obrazů, aby nám vynahradil odloučení. Je to, jako bychom byli neustále propojení, a musím přiznat, že se mi to tak líbí. Protože jedině s Damenem můžu být sama sebou - i s tím, že slyším myšlenky, vnímám energii a vidím duchy. Jedině s Damenem nemusím být pořád ve střehu a přetvařovat se.
Pak se ale podívám na Haven a napadne mě, jestli náhodou nemá pravdu. Třeba vážně žárlím. Třeba je Roman opravdu prostě normální milý kluk, co přišel do nové školy a hledá si nové kamarády, a plíživá hrozba, kterou z něho cítím, je holý nesmysl. Možná už jsem vážně tak paranoidní, žárlivá a majetnická, že stačila chvíle, kdy se mi Damen nevěnoval s obvyklou intenzitou, a hned jsem se začala bát, abych se neocitla na vedlejší koleji. Jestli je to vážně tak, je to ubohost, kterou ani nemůžu přiznat. A tak jenom zavrtím hlavou a strojeně se zasměju: "To je absurdní. Celý je to těžce absurdní," načež se snažím tvářit, jako že to myslím naprosto vážně.
"Jo? A co Drina, teda? Jak mi vysvětlíš, co bylo s ní?" ušklíbne se. "Nesnášelas ji od první chvíle a nesnaž se to popřít. Sotva jsi pak zjistila, že se zná s Damenem, nenávidělas ji o to víc."
Celá se přikrčím, když to řekne. Protože je to pravda a navíc ve mně jméno Damenovy bývalé ženy vždycky vyvolá nepříjemné pocity. Nemůžu si pomoct, tak to zkrátka je. Jenomže neexistuje způsob, jak to Haven vysvětlit. Ona ví jenom to, že se Drina tvářila jako její kamarádka, ale na jednom večírku se na ni vykašlala a pak beze stopy zmizela. Haven si nepamatuje, jak se ji Drina pokusila zabít jedovatou mastí, kterou jí dala na zanícené zlověstné tetování, nepamatuje si -
Ach můj bože! Ta mast! Roman dal Milesovi na pupínek nějakou mast! Já věděla, že na něm něco nehraje. Já věděla, že si to nevymýšlím!
"Haven, co má teď Miles za hodinu?" zeptám se a marně očima prozkoumávám areál školy, jestli ho někde neuvidím. Hrozně spěchám, takže nejsem schopná zapojit dálkové vnímání, které ještě moc dobře neovládám.
"Asi anglinu, proč?" podívá se na mě nechápavě.
"To nic - musím běžet."
"No dobře. Klidně. Ale abys věděla, stejně si myslím, že nesnášíš, když je někdo novej!" zakřičí za mnou.
Ale já už běžím pryč.
Sprintuju areálem školy, soustředím se na Milesovu energii a snažím se vycítit, ve které je třídě. V jednu chvíli zahnu za roh, po pravé straně uvidím dveře a bez přemýšlení do nich vrazím.
"Přeješ si?" zeptá se učitel, když se s ulomeným kouskem bílé křídy v ruce otočí od tabule.
Stojím tam, krčím se před výsměchem několika Staciiných věrných a snažím se popadnout dech.
"Milese," zasípu a ukážu na něj. "Potřebuju mluvit s Milesem. Jenom na vteřinku," ujistím učitele, který na mě pochybovačně kouká s rukama založenýma na prsou. "Je to důležité," dodám a pohledem zalétnu k Milesovi. Ten jen se zavřenýma očima nevěřícně vrtí hlavou.
"Máš, předpokládám, propustku na chodbu?" zeptá se hnidopišský učitel.
Vím, že bych si ho tím mohla snadno znepřátelit a nakonec by to posloužilo v můj neprospěch, ale na překonávání středoškolské byrokracie teď nemám čas. Sice nám má zaručit bezpečí, jenomže v tuhle chvíli mi brání vyřešit záležitost, která je otázkou života nebo smrti!
Nebo by aspoň mohla být.
Nevím to jistě. Ovšem ráda bych dostala příležitost přesvědčit se.
Jsem tak zoufalá, že zavrtím hlavou a nasadím prosebný výraz: "Poslyšte, oba víme, že propustku nemám, ale buďte tak hodný a dovolte mi na minutku si venku promluvit s Milesem, slibuju, že bude hned zpátky."
Podívá se na mě a hlavou mu běží všechny možné alternativy řešení téhle situace: mohl by mě vyhodit, dovést do mojí třídy, dovést do kanceláře ředitele Buckleyho - pak ale stočí zrak k Milesovi a povzdechne si: "No dobře. Ale hoďte sebou."
Jakmile vyjdeme na chodbu a dveře za námi zaklapnou, podívám se na Milese a řeknu: "Dej mi tu mast."
"Cože?" vytřeští na mě oči.
"Tu mast. Co ti dal Roman. Dej mi ji. Potřebuju se na ni podívat," naléhám, nastavím dlaň a pokývám prsty.
"Přeskočilo ti?" zašeptá Miles a rozhlédne se, ačkoliv široko daleko je jen koberec ode zdi ke zdi, tmavošedé stěny a my dva.
"Nemáš tušení, jak je to vážný," syknu s pohledem upřeným do jeho očí. Nechci ho děsit, ale jestli to bude nutné, vyděsím ho. "Tak dělej, nemáme na to celej den."
"Mám ji v batohu," pokrčí rameny.
"Tak pro ni dojdi."
"Vážně, Ever, co to -?"
Založím si ruce na prsou a pokynu mu hlavou: "Dělej. Já počkám."
Miles se zatváří nevěřícně a zmizí ve třídě. O chvíli později se s kyselým výrazem zase objeví a podá mi na dlani bílou tubičku: "Na. Spokojená?"
Vezmu tubičku a prohlížím si ji, otáčím ji mezi palcem a ukazováčkem. Je to značka, kterou znám z obchodu, kam chodím. Nechápu, jak je to možné.
"Víš, jestli jsi náhodou zapomněla, tak zejtra mám představení a celý tohle bonusový drama a stres jsou to poslední, co momentálně potřebuju, takže když dovolíš…" natáhne ruku a čeká, až mu vrátím mastičku, aby mohl zpátky do třídy.
Jenomže já mu ji ještě dát nehodlám. Hledám na ní dírku po jehle nebo něčem takovém, zkrátka důkaz, že s ní někdo manipuloval, že není tím, čím se jeví.
"Teda, dneska u oběda, když jsem viděl, jak jste s Damenem ubrali plyn v tom svým cukrování, byl jsem rozhodnutej dát vám jedničku, ale teď mi připadá, že jste to nahradili něčím mnohem horším. Fakticky, Ever. Buď odšroubuj víčko a namaž se tím, nebo mi to už dej."
Neudělám ani jedno. Místo toho sevřu mast v dlani a snažím se rozluštit její energii. Jenomže je to jenom pitomý krém na uhry. Takový, co vážně funguje.
"Skončili jsme?" zamračí se na mě Miles.
Pokrčím rameny a tubičku mu vrátím. Říct, že se cítím trapně, by bylo slabé slovo. Ale když si ji Miles zastrčí do kapsy, neubráním se otázce: "Takže ty sis toho všimnul?" Slova mi nejdou přes rty.
"Čeho jako?" zarazí se, zjevně otrávený.
"No, ehm, našeho nedostatku cukrování?"
Miles se otočí, obrátí oči ke stropu a pak se mi podívá do tváře. "Jo, všimnul. Domníval jsem se, že jste si vzali moji hrozbu k srdci."
Zírám na něj.
"No dneska ráno - jak jsem říkal, že jdeme s Haven do stávky, dokud vy dva nepřestanete s tím svým -" zakroutí hlavou. "No nic. Můžu se, prosím, vrátit do třídy?"
"Promiň," kývnu. "Promiň mi celý to -"
Ale než můžu větu dokončit, Miles je pryč a dělí nás rázně zavřené dveře.