Vampires

Protože budeme trávit noc spolu, nejede se mnou Damen po škole domů. Místo toho se na parkovišti krátce políbíme a já pak nasednu do auta a vyrazím na nákupy.
Chci si koupit něco speciálně na dnešní večer - něco hezkého na Milesovu premiéru a na svoje velké rande - oba dnes budeme svým způsobem debutovat. Podívám se na hodinky. Nemám tolik času, kolik jsem myslela, a skoro zalituju, že jsem nevzala Damena za slovo a nešla za školu.
Projíždím zvolna parkovištěm a napadne mě, jestli bych se neměla podívat po Haven. Od té podivnosti s Drinou jsme spolu vlastně nikde pořádně nebyly. Taky potkala Joshe, a i když on nechodí k nám do školy, jsou věčně spolu. Dokonce se mu podařilo vymanit ji z její závislosti na terapeutických skupinách. Z pravidelného rituálu, kdy po škole vymetala suterény náhodně zvolených kostelů, lila tam do sebe džusy a cpala se sušenkami a přitom si vymýšlela dojemné historky o závislosti, kterou údajně zrovna trpěla.
Až doteď mi vlastně nevadilo, že se vídáme míň, protože vypadá šťastně. Prostě konečně našla někoho, kdo ji má rád a navíc má na ni dobrý vliv. Poslední dobou se mi po ní ale začíná stýskat a připadá mi, že by mi udělalo dobře, kdybychom strávily nějaký čas spolu.
Vtom ji zahlédnu, jak se s Romanem opírá o jeho špičkový červený sporťák. V jednu chvíli ho popadne za ruku a směje se něčemu, co řekl. Ohoz pro drsňáky, upnuté černé džínsy, sražený černý svetřík, tílko s kapelou Fall Out Boy a schválně zacuchané černě obarvené vlasy s omračujícím červeným proužkem jí zjemňuje poupátkově růžová aura, jejíž okraje se rozšiřují a natahují, až je oba zahalí. Není tudíž pochyb, že pokud Roman její city opětuje, brzy nahradí Joshe. Jsem odhodlaná učinit tomu přítrž, než bude pozdě, ale sotva se rozjedu k nim, Roman se ohlédne přes rameno a vrhne na mě pohled tak naléhavý, důvěrný a tak nabitý neznámým významem, že jenom dupnu na plyn a prosvištím kolem.
Všichni mí kamarádi si sice myslí, jak je Roman bezva, dokonce i naše elita ho bere a ani Damen na něm nevidí nic podezřelého, ale mně se nelíbí.
Svoje pocity nemůžu opřít o nic podstatnějšího, než že se mi sevře žaludek, kdykoliv je Roman nablízku - nicméně závěr zní: Z nového spolužáka mi jde mráz po zádech.
~~~
Je vedro, a tak zajedu do obchoďáku na South Coast Plaza, kde je všechno pod jednou střechou, a ne do obchůdků Ostrova módy, kterému by patrně dali přednost místní.
Já ale nejsem místní. Jsem z Oregonu. A to znamená, že jsem zvyklá na předjaří, kdy je počasí, no, zkrátka víc jako v předjaří. Prostě věčný déšť, zatažená obloha a spousta bláta. To je podle mě opravdové jaro. Ne tenhle horký, podivný letní hybrid, který se vydává za jaro. A podle toho, co jsem slyšela, bude hůř, takže tím víc se mi stýská po domově.
Normálně se takovým místům vyhýbám jako čert kříži - místům přehlceným světlem a hlukem a vší tou energií vytvářenou davem lidí, která mě vždycky převálcuje a úplně rozloží. Navíc vedle sebe nemám Damena, aby mi dělal ochranný štít, a tak mi nezbývá než zase spoléhat na svůj iPod.
Ovšem odmítám si nasadit kapuci a sluneční brýle, jako jsem to dělávala, abych hluk odblokovala. Období, kdy jsem vypadala jako ujeťačka, je za mnou. Místo toho soustředím pozornost na to, co je přímo přede mnou, a vyruším všechny podružnosti, jak mě to učil Damen.
Nasadím si sluchátka a pustím zvuk naplno, takže ke mně hluk nepustí nic kromě vířící duhy aur a pár odhmotněných duší, které poletují kolem (a navzdory mému zúženému zornému poli jsou přímo přede mnou). Vejdu do Viktoriina tajemství, kde zamířím rovnou k oddělení s hambatým nočním prádélkem, a jsem tak soustředěná, tak zaměřená na cíl své výpravy, že přehlédnu Stacii a Honor stojící hned vedle.
"Boha jeho!" pronese zpěvavě Stacia a přistoupí ke mně s takovým odhodláním, jako bych byla stojan s nápisem: GUCCI - SLEVA 50 %! "To nemůžeš myslet vážně," ukáže na negližé v mojí v ruce, a dokonale upraveným nehtem máchne k rozparku, který se táhne odshora dolů a někde uprostřed je sepnutý štrasovým kroužkem.
Neměla jsem v úmyslu si to koupit, byla jsem jenom zvědavá, ale když ji vidím, jak se pitvoří, a slyším výsměšné myšlenky v její hlavě, připadám si jako naprostá husa.
Šoupnu obleček zpátky na věšák, upravím si sluchátko, jako bych neslyšela ani slovo, a přesunu se k bavlněným soupravám, které daleko víc odpovídají mému stylu a temperamentu.
Ale sotva se začnu probírat odvážnějšími živůtky s růžovými a oranžovými proužky, dojde mi, že nejspíš zdaleka neodpovídají Damenovu temperamentu. Patrně by dal přednost něčemu rajcovnějšímu. Něčemu, na čem je mnohem víc krajek a mnohem míň bavlny. Aby se o tom dalo říct, že je to vážně sexy. Nemusím se ani otáčet, abych se ujistila, že mě Stacia a její věrný psík sledují.
"Aj, hele, Honor, ujeťačka se nemůže rozhodnout, jestli bude za vostrou, nebo za roztomilou," zavrtí hlavou Stacia a samolibě se na mě zašklebí. "Věř mi, když jsem na pochybách, vždycky jdu za vostrou. To je víceméně jistota. Kromě toho, jak si tak vzpomínám na Damena, roztomilost ho moc nebere."
Ztuhnu, žaludek se mi sevře nesmyslnou žárlivostí a hrdlo se mi stáhne. Ale jenom na chvíli, než se přinutím zase začít dýchat a probírat se prádlem. Nehodlám totiž dopustit, aby si byť jen na minutu myslela, že ke mně její slova dolehla.
Kromě toho vím o všem, co se mezi nimi stalo, a s potěšením můžu říct, že to nebylo ani vostrý, ani roztomilý. Hlavně proto, že se nestalo vůbec nic. Damen jenom předstíral, že se mu Stacia líbí, aby se dostal ke mně. Ale stejně, už jenom z představy, jak to předstíral, se mi dělá špatně.
"Pojď, jdeme. Ona tě neslyší," řekne Honor, poškrábe se na ruce, přelétne očima ze mě ke Stacii a posté si zkontroluje telefon, jestli jí Craig neodpověděl na textovku.
Stacia se ale nehýbe z místa, nechce se připravit o tak nevšední zábavu. "Kdepak, ta mě slyší moc dobře," nedá se a v koutcích úst jí pohrává úsměv. "Tím iPodem a sluchátkama se nenech zmást. Slyší všechno, co říkáme, a všechno, co si myslíme. Protože Ever je nejenom ujetá, ještě k tomu je čarodějnice."
Odvrátím se a zamířím na druhou stranu obchodu, proberu stojan s vyztuženými podprsenkami a korzety a celou dobu si říkám: Nevšímej si jí, nevšímej si jí, jenom se soustřeď na nákup a ona vypadne.
Ale Stacia zjevně odejít nemíní. Místo toho mě popadne za ruku, přitáhne si mě k sobě a zasyčí: "No tak, nestyď se. Jen jí to předveď. Ukaž Honor, co jsi za exota!"
Zírá mi do očí, vysílá záplavu zneklidňující temné energie, která mě celou prostupuje, protože mi svírá paži tak pevně, až se její palec a ukazováček v podstatě dotýkají. Vím, že se mě snaží doběhnout, snaží se mě vyprovokovat. Od té doby, co jsem se neovládla na chodbě ve škole, totiž přesně ví, čeho jsem schopná. Jenomže tehdy mě nevyprovokovala schválně - neměla tušení, co umím.
Honor se začne ošívat, stojí vedle ní a kňučí: "Pojď, Stacio. Padáme. Tohle je nuda."
Jenže Stacia si jí nevšímá, sevře mi ruku ještě víc, zatne mi nehty do masa a zašeptá: "No tak, jen jí to řekni. Řekni jí, co vidíš!"
Zavřu oči, žaludek mám jako na vodě od toho, jak se mi hlava plní podobnými obrazy, jaké jsem už jednou viděla: obrazy Stacie, jak se drápe a prosekává k vrcholku pyramidy popularity a ty pod sebou zadupává mnohem drsněji, než je nutné. Včetně Honor, hlavně Honor, která se tak bojí, aby neupadla v nemilost, že se její bezohlednosti ani nebrání…
Mohla bych jí říct, jak příšerná je Stacia a že to není žádná skutečná kamarádka, odhalit její ohavnou pravou podstatu… Mohla bych si vyprostit ruku ze sevření a mrsknout se Stacií na druhý konec místnosti, až by proletěla tím zrcadlovým sklem a přistála rovnou v kanceláři ředitele obchoďáku…
Ale to nejde. Když jsem se onehdy ve škole nechala unést a řekla jí ty hrozné věci, které o ní vím, byla to kolosální chyba - a takovou už si nemůžu znovu dovolit. Musím toho teď utajit mnohem víc, v sázce jsou mnohem větší tajemství - tajemství, která se netýkají jenom mě, ale taky Damena.
Stacia se zasměje, přičemž já se zuby nehty snažím zůstat klidná a nevybuchnout. Připomínám si, že vypadat slabá je v pohodě, zatímco podlehnout slabosti rozhodně v pohodě není. Je nezbytně nutné, abych působila normálně, nevědomě a nechala ji v domnění, že je mnohem silnější než já.
Honor se podívá na hodinky a protočí panenky, chce jít. A zrovna když se chystám odtáhnout a možná přitom dokonce omylem Stacii uhodit hřbetem ruky, uvidím něco tak hrozivého, tak odpudivého, že ve snaze osvobodit se srazím k zemi celý stojan s prádlem.
Podprsenky, kalhotky, ramínka a konzole - všechno se to zřítí na jednu velkou hromadu.
A navrchu trůním já jako třešinka na dortu.
"Boha jeho!" zavřískne Stacia a chytí se Honor, obě se můžou smíchy ztrhat. "Ty jseš vážně ujetá mešuge!" zakdáká Stacia a bez váhání sáhne po mobilu, aby to celé mohla zachytit na video. Přeostří a v detailu natočí, jak se snažím vyprostit se z podvazku z červených krajek, který se mi omotal kolem krku. "Radši sebou hoď a ukliď to tady!" zašklebí se a zaujme lepší úhel, zatímco já se škrábu na nohy. "Znáš přece pravidlo, že co zničíš, to zaplatíš!"
Konečně si stoupnu, Stacii a Honor provrtávám očima. Obě vystřelí ke dveřím přesně ve chvíli, kdy se objeví prodavačka. Stacia ještě zpomalí a ohlédne se přes rameno: "Já tě sleduju, Ever. Ještě jsem s tebou neskončila, to mi věř." A je pryč.