Vampires

Dorazím na výtvarku, která je šestou hodinu, a uleví se mi, že Damen už je na svém místě. Pan Robins nám naložil spoustu práce a u oběda jsme spolu skoro nemluvili, takže se těším, až s ním budu chvilku sama. Pokud tedy člověk může být s někým o samotě s dalšími třiceti studenty.
Hodím na sebe plášť a vyndám si pomůcky ze skříně, ale pak si zklamaně všimnu, že mi Roman opět zabral místo.
"Jé, nazdar, Ever," kývne na mě a připevní si zbrusu nové, čisté plátno na můj stojan a já tam stojím, plnou náruč věcí, a zírám na Damena, který je tak pohroužený do svého obrazu, že mě vůbec nevnímá.
Řekla bych Romanovi, aby se pakoval, kdybych si nevzpomněla na Haveninu poznámku o tom, že nemám ráda nové lidi. Bojím se, že by mohla mít pravdu, a tak si s nuceným úsměvem dám plátno na stojan z Damenovy druhé strany, rozhodnutá dorazit zítra mnohem dřív a zase si zabrat svoje místo.
"Tak mi poraď. Co se tady dělá, kámo?" zeptá se Roman, skousne štětec předními zuby a koukne z Damena na mě a zase zpátky.
A tohle je další věc. Normálně se mi britský přízvuk vyloženě líbí, jenže u tohohle kluka přímo tahá za uši. Nejspíš proto, že u něj zní naprosto uměle. Podezřelé je už jenom to, jak ho vždycky použije, když chce vypadat jako frajer.
Ale sotva na to pomyslím, zase se cítím provinile. Každý ví, že přehnaná snaha působit jako frajer je jenom další známkou nejistoty. A kdo by se necítil aspoň trochu nejistě první den v nové škole?
"Probíráme různý směry," informuju ho a snažím se ignorovat bodavé svírání v žaludku a tvářit se mile. "Minulej měsíc si každej moh vybrat jeden směr podle sebe, tenhle měsíc ale děláme fotorealismus, kterej posledně nikdo nechtěl."
Roman se na mě podívá, začne u odrůstající ofiny a pokračuje od ní pořád níž, až k mým zlatým havajským pantoflím - nevzrušeně putuje zrakem po mém těle, až mi žaludek poskakuje a svíjí se - a vůbec ne v dobrém.
"Jasně. Takže se zkrátka snažíte, aby to vypadalo opravdově, jako fotka," odtuší a upřeně se mi zadívá do očí.
Vydržím jeho pohled, trvá však o několik sekund déle, než je zdrávo. Nehodlám se ale nechat uvést do rozpaků nebo uhnout očima jako první. Jsem odhodlaná zůstat ve hře, jak dlouho bude třeba. Navenek by se mohla zdát docela neškodná, ovšem něco na ní mi připadá temné, výhružné, tak trochu jako výzva.
Nebo taky ne.
Protože sotva mě to napadne, Roman zašvitoří: "Americký školy jsou úžasný! To u nás doma, ve starým promoklým Londýně," mrkne na mě, "vždycky převládala teorie nad praxí."
A mně nezbývá než se zase jen stydět za svoje odsudky. Takže Roman je opravdu z Londýna, což znamená, že jeho přízvuk je pravý, a navíc Damen, jehož jasnovidné schopnosti jsou mnohem vybroušenější než ty moje, ani trochu nevypadá, že by byl ve střehu.
Roman je mu zřejmě dokonce sympatický. To víceméně dokazuje pravdivost Havenina tvrzení, a tím hůř pro mě.
Opravdu jsem žárlivá.
A majetnická.
A paranoidní.
A podle všeho taky nesnáším nové lidi.
Zhluboka se nadechnu a zkusím to znovu, mluvím s knedlíkem v krku a s balvanem v žaludku, mám ale předsevzetí působit přátelsky, i když k tomu zpočátku bude třeba přetvářky. "Můžeš namalovat, co budeš chtít," poučím ho optimisticky přátelským tónem, který v mém bývalém životě, než mi celá rodina zahynula při nehodě a Damen mě zachránil tím, že ze mě udělal nesmrtelnou, byl v podstatě jediným tónem, jaký jsem kdy používala. "Jenom musíš dosáhnout toho, aby to vypadalo opravdově jako fotka. Vlastně máme použít skutečnou fotku, abychom ukázali, kde jsme se inspirovali. Ta pak taky bude hrát roli při hodnocení. Víš, jako důkaz, že se nám povedlo, co jsme chtěli."
Mrknu na Damena, jestli něco z toho slyšel, a otráví mě, že se radši věnuje svému obrazu, než by se bavil se mnou.
"A co maluje on?" kývne Roman hlavou k Damenově malbě, dokonalému vyobrazení rozkvetlých luk Země léta. Každé stéblo trávy, každičká kapka vody, každý okvětní plátek nádherně září, má tak dokonalou strukturu a působí tak opravdově, jako by tam člověk byl. "Vypadá to jako ráj," poznamená Roman.
"To taky je," zašeptám. Obraz mě natolik uchvátil, že jsem to vyhrkla úplně bez rozmyslu. Země léta je totiž nejenom posvátná - taky je to naše tajné místo. Jedno z mnoha tajemství, která jsem se zavázala neprozradit.
Roman povytáhne obočí: "Takže je to skutečný místo?"
Než stačím odpovědět, Damen zavrtí hlavou: "Je to její zbožný přání. Ale já si ho vymyslel, existuje jenom v mojí hlavě." Potom po mně loupne očima a připojí telepatický vzkaz - opatrně.
"A jak teda chceš vyhovět zadání? Když nemáš fotku, abys dokázal, že to existuje?" zeptá se Roman. Damen však jenom pokrčí rameny a vrátí se k malování.
Roman ale pořád tázavě kouká z jednoho na druhého, a mně je jasné, že to tak nemůžu nechat. "Damen si s dodržováním pravidel moc hlavu neláme," poučím ho proto. "Radši si vytváří svoje vlastní." Vzpomenu si přitom, kolikrát mě přesvědčil, abychom šli za školu, sázeli na dostizích a dělali i jiné, horší věci.
Roman se konečně otočí ke svému plátnu a Damen mi pošle telepatickou kytici červených tulipánů. Zabralo to - naše tajemství je v bezpečí a všechno je v pohodě. Namočím si tedy štětec do barvy a pustím se do práce. Těším se, až zazvoní a my budeme moct jet ke mně a začít s tou pravou lekcí.
~~~
Po hodině si sbalíme věci a zamíříme k parkovišti. Roman parkuje úplně na druhé straně parkoviště a já se navzdory předsevzetí, že budu na nováčka milá, neubráním úsměvu.
"Tak zítra," zavolám za ním a jsem ráda, že se od nás vzdaluje. Ostatní sice nadchl, ale já jejich nadšení nesdílím, ať se snažím sebevíc.
Odemknu auto, hodím bágl na podlahu a s jednou nohou uvnitř navrhnu Damenovi: "Miles má zkoušku a já jedu rovnou domů. Nechceš jet se mnou?"
Otočím se a s překvapením si všimnu, že Damen lehce vrávorá a na tváři má napjatý výraz. "Není ti nic?" položím mu dlaň na tvář, jestli neucítím horkost nebo studený pot, prostě nějakou známku nevolnosti, ačkoliv vlastně neočekávám, že bych nějakou doopravdy odhalila. Damen se na mě podívá a zavrtí hlavou, na zlomek vteřiny mu z tváře zmizí veškerá barva. Než však stačím mrknout, je to pryč.
"Promiň, já jenom - mám takovej divnej pocit v hlavě," hlesne, sevře si prsty kořen nosu a zavře oči.
"Ale já myslela, že nemůžeš onemocnět. Že my nemůžeme být nemocní," řeknu poplašeně, neschopná skrýt leknutí. Sáhnu pro batoh v naději, že Damenovi doušek nápoje nesmrtelnosti udělá dobře, protože ho potřebuje mnohem víc než já. Sice nevíme jistě, proč tomu tak je, ale Damen má za to, že si za těch šest století, co nápoj popíjí, na něj vytvořil závislost, takže ho s každým uplynulým rokem musí pít víc a víc. Patrně to znamená, že i já ho nakonec budu potřebovat víc. Připadá mi to sice jako hodně vzdálená budoucnost, nicméně doufám, že mě Damen do té doby naučí, jak se nápoj dělá, abych z něj pořád nemusela tahat přídavky.
Než ale stačím láhev vyhrabat, Damen vytáhne svoji a dlouze si z ní přihne. Pak si mě přivine k sobě, dá mi pusu na tvář a ujistí mě: "Nic mi není. Vážně. Dáme si závod k tobě domů?"