Vampires

Zvonek konečně ohlásí konec čtvrté hodiny a já vstanu od stolu a jdu k panu Munozovi.
"Určitě to máš hotové?" zeptá se a vzhlédne od kupy písemek. "Jestli potřebuješ ještě minutku, je to naprosto v pořádku."
Přelétnu očima papír s testem a zavrtím hlavou. Napadne mě, co by asi dělal, kdyby zjistil, že jsem skončila přibližně pětačtyřicet sekund poté, co mi test podal, a následujících padesát minut strávila předstíráním usilovného přemýšlení.
"Jde mi to," sdělím mu a vím, že je to pravda. Jednou z výhod jasnovidectví je, že už se nemusím učit. Prostě tak nějak znám všechny odpovědi. Někdy jsem v pokušení ukázat se a vystřihnout všechny testy v dlouhém a nepřerušeném sledu perfektních výsledků, obvykle se ale snažím držet zpátky a nadělat pár chyb, protože se to nesmí přehnat.
Přinejmenším Damen to tak říká. Neustále mi připomíná, jak je důležité držet se průměru, aspoň se tvářit jako normální člověk - navzdory tomu, že k normálnosti máme hodně daleko. Když mi to řekl poprvé, neubránila jsem se a připomněla mu, jaké děsné množství tulipánů zhmotňoval na začátku naší známosti. On ale jenom prohlásil, že při jeho snažení získat si mě bylo třeba jistých ústupků a že to trvalo déle, než bývá nutné, protože jsem se neobtěžovala vyhledat si skutečný význam červených tulipánů, totiž nehynoucí lásku, až bylo málem pozdě.
Podám písemku panu Munozovi, a když se vzájemně dotkneme konečky prstů, přikrčím se. Sice jsme se o sebe sotva otřeli, ale stačilo to, abych uviděla víc, než jsem potřebovala vědět. Zjevilo se přede mnou celé jeho dopoledne až po současnou chvíli. Všechno od jeho neskutečně zaneřáděného bytu s kuchyňským stolem pokrytým obaly od jídel z restaurací a mnohočetnými verzemi rukopisu, na kterém pracuje posledních sedm let, až po to, jak si z plných plic zpíval "Zrozen k útěku", zatímco se snažil najít čistou košili. V ní pak zamířil do Starbucks, kde vrazil do drobné blondýnky, a ta mu ji vpředu celou polila svým frapé. Vzniklou studenou, mokrou a protivnou skvrnu však jakoby odstranil jediný záblesk blondýnčina krásného úsměvu. Nádherného úsměvu, na který podle všeho nedokáže zapomenout. A ten nádherný úsměv patřil mojí tetě!
"Chceš si počkat, než to opravím?"
Kývnu a lapám po dechu, zatímco se soustředím na jeho červenou propisovačku. Přehrávám si scénu, která se mi právě promítla v hlavě, a pokaždé dojdu k témuž strašidelnému závěru - můj dějepisář se zabouchnul do Sabine!
To nemůžu dopustit. Nemůžu dovolit, aby se tam ještě někdy vrátila. Jasně, oba jsou chytří, pohlední a sami, ale to ještě neznamená, že spolu musejí začít chodit.
Stojím tam, celá strnulá, neschopná dýchat, a ze všech sil se snažím vytěsnit jeho myšlenky tím, že se soustředím na hrot jeho tužky. Sleduju, jak za ní zůstává řetízek drobounkých červených teček, které přecházejí v křížky značící chybu u čísel sedmnáct a dvacet pět - přesně jak jsem si naplánovala.
"Jenom dvě chyby. Velmi dobře!" usměje se, přejede si prsty po skvrně na košili a napadne ho, jestli ji ještě někdy uvidí. "Chtěla by ses kouknout na správné odpovědi?"
Eh, ani ne, pomyslím si a celá se třesu, abych už odsud mohla vypadnout, nejen proto, abych se viděla s Damenem u oběda, ale taky pro případ, že by se učitel rozhodl pokračovat ve svých fantaziích tam, kde jsem je silou vůle uťala.
Protože ale vím, že normální by bylo projevit aspoň trochu zájmu, zhluboka se nadechnu a s úsměvem přikývnu, jako bych po ničem jiném netoužila. Pak mi podá klíč s odpověďmi a já sehraju scénku a říkám takové to: "Aha, no to se podívejme, tady mám špatně datum." Anebo: "No jasně! Jak to, že jsem tohle nevěděla? Uch!"
On ale jenom pokyvuje hlavou, hlavně proto, že je v myšlenkách už zase u té blondýnky - neboli: jediné ženy v celém vesmíru, se kterou za žádnou cenu nesmí randit! Přemýšlí, jestli tam bude zítra zas - ve stejný čas na stejném místě.
Už samotná představa roztoužených učitelů mě dost odpuzuje, ale že by měl zrovna tenhle konkrétní učitel šílet po někom, kdo je v podstatě můj rodič - tak to prostě ne.
Jenže pak si vzpomenu, jak jsem sotva před pár měsíci měla vizi, že Sabine randí s nějakým prima chlápkem od nich z práce. A Munoz pracuje tady a Sabine pracuje tam, tudíž podle všeho ve skutečnosti nehrozí, že by se tyhle moje dva světy střetly. Ovšem mohla bych se taky mýlit, proto ze sebe pro jistotu vypravím: "Ehm, byla to jenom náhoda."
Učitel se na mě podívá, čelo zkrabacené, a snaží se poskládat si z mých slov nějaký smysl.
Já vím, že jsem zašla moc daleko, vím, že se chystám říct něco tak nenormálního, až je to do nebe volající, jenomže podle všeho mi nic jiného nezbývá. Nemůžu dopustit, aby můj dějepisář randil s mojí tetou. To nesnesu. Prostě ne.
Ukážu tedy na skvrnu na jeho košili a dodám: "Pokud jde o ni, o slečnu Frapé," pohodím hlavou a vidím, že je naprosto zděšený, "pochybuju, že se ještě kdy ukáže. Moc tam nechodí."
Radši už to dál nerozvádím, protože by mu to jen zničilo jeho sny a definitivně potvrdilo, že jsem totálně ujetá. Přehodím si báglík přes rameno a zamířím ke dveřím. Cestou do jídelny ze sebe ještě setřásám poslední zbytky dějepisářovy energie - čeká na mě Damen a já se nemůžu dočkat, až budeme po třech dlouhatánských hodinách zase spolu.
Ale když tam dorazím, nečeká mě vřelé přijetí, jak jsem doufala. Sedí vedle něho nějaký nový kluk, přímo na mém obvyklém místě, a poutá na sebe tolik pozornosti, že si mě Damen skoro nevšimne.
Opřu se o okraj stolu a sleduju, jak se všichni řehtají něčemu, co ten nový poznamenal. Protože jim do toho nechci skákat nebo vypadat nezdvořile, radši si sednu naproti Damenovi a nehrnu se na svoje místo vedle něj.
"Boha, ty jseš tak vtipnej!" vypískne Haven, nakloní se a letmo se dotkne nováčkovy ruky. Usmívá se způsobem, z kterého je zřejmé, že její nový kluk Josh, o kterém mluví jako o spřízněné duši, upadl dočasně v zapomnění. "Škoda žes to propásla, Ever, je přímo k popukání. Miles dokonce málem zapomněl, že má skuhrat kvůli svýmu uhru!"
"Dík za připomenutí," zakaboní se Miles a sáhne si prstem po pupínku na bradě. Jenomže ten už tam není.
Miles vykulí oči a dívá se z jednoho na druhého, abychom mu všichni potvrdili, že mamutí nežit, ranní prokletí jeho existence, je pryč. A já se nemůžu zbavit úvah, jestli není jeho náhlé zmizení mojí zásluhou, jestli to není tím, jak jsem se ho dotkla ráno na parkovišti. To by znamenalo, že opravdu mám zázračné léčebné schopnosti.
Ale sotva si to pomyslím, nováček poznamená: "Já ti říkal, že to zabere. Skvělá věc. Nech si zbytek, pro případ, že by se ti pupínek vrátil."
To mě zarazí a uvažuju, jak asi stačil proniknout do Milesových problémů s pletí, když jsem ho tu doteď neviděla.
"Dal jsem mu nějakou mast," řekne a otočí se ke mně. "Chodím s Milesem do třídy. A mimochodem, jmenuju se Roman."
Podívám se na něj, prohlédnu si jeho jasně žlutou, vábivou a jakoby všeobjímající auru se širokými okraji, která ho celého obklopuje. Ale když se soustředím na jeho hluboké, tmavomodré oči, opálenou kůži, blonďaté, rozčepýřené vlasy a ležérní oblečení s přesně odměřenou dávkou módní elegance, je mou první reakcí chuť vzít nohy na ramena, navzdory tomu, že je tak hezký. A třebaže mi věnuje takový ten pozvolný, sladký úsměv, z kterého by se jednomu zastavilo srdce, jsem tak vykolejená, že mu ho snad ani nedokážu oplatit.
"Ty jsi Ever, viď?" zeptá se a pomalu spustí ruku, kterou mi celou dobu podával, jenže já si jí nevšimla.
Mrknu na Haven, na které je znát zděšení z mojí nezdvořilosti, a pak na Milese, ale ten je tak zaneprázdněný zíráním do zrcátka, že moje faux pas ani nezaznamenal. Potom mi ovšem pod stolem Damen zmáčkne koleno a já si odkašlu, podívám se na Romana a představím se: "Ehm, jo, já jsem Ever." Znovu na mě vrhne ten svůj úsměv, ale pořád ne a ne zabrat. Působí mi jenom svírání a nevolnost v žaludku.
"Zdá se, že toho máme hodně společnýho," poznamená Roman, já si ovšem nedovedu představit, co by to mohlo být. "Seděl jsem dvě řady za tebou při dějáku. Když jsem tě viděl, jak zápolíš s testem, říkal jsem si, ta holka musí nenávidět děják skoro stejně jako já."
"Já proti dějáku nic nemám," opáčím, jenomže to ze mě vylítne trochu moc rychle, zní to málem útočně a v mém hlase je ostrý, řezavý tón, až na mě všichni zůstanou zírat. Podívám se tedy na Damena, hledám u něho ujištění, nemůžu být přece jediná, kdo cítí ten nevyvážený tok energie, který začíná u Romana a proudí přímo ke mně.
Damen ale jenom pokrčí rameny a upije svého červeného nápoje, jako by všechno bylo naprosto normální a on si vůbec ničeho nevšiml. Soustředím se tedy zase na Romana a pohroužím se do jeho mysli, odposlouchávám souvislý sled neškodných myšlenek, které jsou snad trochu nezralé, ale jinak v zásadě laskavé. Z čehož, zdá se, vyplývá, že problém tkví ve mně.
"Vážně?" povytáhne Roman obočí a nakloní se ke mně. "Všechno to hrabání se v minulosti, zkoumání dávnejch míst a dat a rozebírání životů lidí, co žili před staletíma a nemaj absolutně co dělat se současností - to tě neotravuje? Nebo k smrti nenudí?"
Pokud se ti lidé, místa a data týkají mého kluka a jeho šesti prohýřených století, tak ne!
Tohle ale nevyslovím nahlas. Jenom pokrčím rameny a řeknu: "Zmákla jsem to dobře. Vlastně to bylo docela snadný. Dostala jsem za jedna."
Pokývá hlavou, přímo se na mně pase očima, nevynechá ani centimetr. "To je dobrý vědět," usměje se. "Munoz mi dal víkend, abych dohnal látku, nechtěla bys mě doučovat?"
Mrknu na Haven a vidím, jak jí temní oči a aura přechází do žárlivé zeleně zvratků, pak na Milese, který nechal nežit nežitem a teď textuje Holtovi. Nakonec spočinu očima na Damenovi, tomu jsme ale oba ukradení, pohled má nezúčastněný, soustředěný na něco, co nevidím. Vím, že jednám absurdně, že všem ostatním se Roman nejspíš líbí a že bych se měla vynasnažit mu pomoct, ale nakonec zas jen pokrčím rameny: "Eh, to určitě nebude potřeba. Obejdeš se beze mě."
Nemůžu necítit jehličky na kůži a zaškrundání v žaludku, když se mi podívá do očí, odhalí bílé zuby bez jediné vady a poznamená: "To je od tebe hezký, že mi tak fandíš. Nejsem si ale jistej, jestli děláš dobře."