Vampires

Damen dokáže přesně vycítit okamžik, kdy moje teta Sabine zabočí do naší ulice a přiblíží se k příjezdové cestě, to ale nebyl ten důvod, proč odešel.
Odešel kvůli mně.
Kvůli prosté skutečnosti, že o mě usiluje už stovky let, pátrá po mně ve všech mých inkarnacích, jen abychom mohli být spolu.
Jenomže my jsme spolu ještě nebyli.
Tím myslím, že k tomu nikdy nedošlo.
Podle všeho vždycky, když už jsme se chystali udělat další krok a stvrdit svou lásku, vstoupila na scénu jeho bývalá žena Drina a zabila mě.
Teď jsem ale já zabila ji, odstranila jsem ji jediným dobře mířeným, ač nepochybně chabým úderem na její oslabenou srdeční čakru, takže nám už vůbec nic nestojí v cestě.
Až na mě samotnou.
Miluju Damena celou svou bytostí a rozhodně další krok udělat chci - ale nedokážu přestat myslet na těch uplynulých šest set let.
A na to, jakým způsobem se rozhodl je prožít. (Podle něho fantasticky.)
A na to, s kým se je rozhodl prožít. (Kromě bývalé ženy Driny se zmínil o mnoha dalších.)
Hrozně nerada to přiznávám, ale vědomí toho všeho ve mně vyvolává menší nejistotu.
Nebo spíš, abych byla upřímná, hodně velkou nejistotu. Zkrátka, můj zoufale krátký seznam kluků, které jsem kdy políbila, rozhodně nemůže soupeřit s jeho šesti stoletími dobývání.
Vím sice, že je to absurdní, vím, že mě Damen po staletí miloval, ale srdce a rozum se prostě ne vždycky kamarádí.
V mém případě spolu dokonce v podstatě nemluví.
A přece, pokaždé když ke mně Damen přijde na hodinu výuky, dokážu z ní udělat prodlouženou milostnou schůzku a vždycky si ze začátku říkám: Tak, a je to! Tentokrát už se to opravdu stane!
A pak ho odstrčím jako ta nejhorší koketa.
Jenže ono je to vážně přesně tak, jak říkal. Svou minulost nemůže změnit, taková zkrátka je. Jakmile se něco stane, nemůže se to odestát. Nejde to přetočit nazpátek. Není návratu.
Člověk může jít jenom dopředu, nic jiného mu nezbývá.
A přesně to potřebuju udělat já.
Udělat velký skok vpřed, bez váhání a bez jediného ohlédnutí zpátky.
Prostě zapomenout na minulost a vrhnout se do budoucnosti.
Kéž by to bylo tak snadné.
~~~
"Ever?" Sabine stoupá po schodech a já celá splašená pobíhám po pokoji ve snaze dát ho do pořádku. Pak si kecnu ke stolu a dělám, že jsem hrozně zaneprázdněná. "Ty jsi ještě vzhůru?" strčí hlavu do dveří. Má pomačkaný kostýmek, vlasy zplihlé a oči trochu zarudlé a unavené, ale její aura je, jak má být, a září hezkým odstínem zelené.
"Jenom jsem dodělávala jeden úkol," řeknu a odstrčím notebook, jako bych na něm pracovala.
"Jedlas něco?" Sabine se s podezíravým výrazem opře o rám dveří, aura - přenosný detektor lži, který nevědomky nosí všude s sebou, se natahuje ke mně.
"Jasně," odpovím. S úsměvem přikývnu a ze všech sil se snažím vypadat upřímně, ale ve skutečnosti cítím, jak můj výraz působí falešně.
Nesnáším, když musím lhát. Zvlášť jí. Po všem, co pro mě udělala, když si mě po nehodě, při které mi zahynula celá rodina, vzala k sobě. Vždyť to taky vůbec nemusela dělat. Je sice moje jediná žijící příbuzná, ale to neznamená, že nemohla říct ne. A věřte mi, že polovinu času nejspíš litovala, že neodmítla. Měla v životě mnohem méně komplikací, než jsem se tu objevila já.
"Myslím tím něco kromě toho červeného pití," kývne směrem k láhvi na mém stole, oné opalizující červené tekutině se zvláštní trpkou chutí, ke které už zdaleka nepociťuju takový odpor jako dřív. Což je dobře, protože podle Damena ji budu popíjet po zbytek věčnosti. Ne že bych nemohla jíst normální jídlo, jenom na ně už nemám chuť. Můj nápoj nesmrtelnosti mi dodává veškeré živiny, jaké jen můžu potřebovat. A bez ohledu na to, jestli ho vypiju hodně nebo málo, vždycky se cítím sytá.
Vím ale, co si Sabine myslí. A nejen proto, že jí dokážu číst myšlenky, ale taky proto, že jsem si dřív to samé myslela o Damenovi. Dost mě vždycky štvalo, když jsem se měla dívat, jak postrkuje jídlo po talíři a jenom předstírá, že jí. Tedy dokud mi neodhalil své tajemství.
"Já, ehm, jsem si něco sezobla předtím," vysoukám ze sebe nakonec a snažím se netisknout rty, neodvracet zrak a nehrbit se, čímž se obvykle trapně prozradím. "S Milesem a Heaven," dodám v naději, že se tím vysvětlí nepřítomnost špinavého nádobí, ačkoliv vím, že přidávat příliš mnoho podrobností je chyba. Je to jako rozsvítit červené světlo signalizující POZOR, LHÁŘ NA OBZORU! Nemluvě o tom, že Sabine, jako jedna z předních advokátek jisté právnické firmy, dokáže neskutečně dobře odhalit podfukáře. Šetří si však tento svůj dar do velké míry pro profesní život a v soukromí volí důvěru.
Dnešek je ale výjimka. Dneska mi nevěří ani slovo. Místo toho se na mě jenom podívá a poznamená; "Děláš mi starost."
Otočím se na židli, abychom byly tváří v tvář, a doufám, že působím otevřeně, připravená probrat její obavy, i když mám pěkně nahnáno. "Jsem v pohodě," ujistím ji a s úsměvem pokývám hlavou, aby mi věřila. "Vážně. Mám dobrý známky, vycházím s kamarádama, s Damenem jsme -" zarazím se, když si uvědomím, že jsem s ní do té doby nikdy o svém vztahu nemluvila, nikdy jsem ho nepojmenovala a v podstatě jsem si ho nechávala pro sebe. A když jsem to teď nakousla, vlastně nevím, jak to uzavřít.
Říct o nás, že spolu chodíme, totiž vyzní hrozně přízemně a nevýstižně, když se vezme v úvahu naše minulost, přítomnost a budoucnost, protože díky té společné historii je mezi námi zjevně mnohem víc než jen nějaké chození. Na druhou stranu ale nehodlám vytrubovat do světa, že jsme věční partneři nebo snad spřízněné duše - to příliš zavání sentimentalitou. Ve skutečnosti bych to nejradši nedefinovala vůbec nijak. V danou chvíli jsem ze stavu věcí sama zmatená ažaž. Kromě toho - co bych jí vlastně měla vykládat? Že se milujeme už celá staletí, ale ještě jsme se nedostali přes druhou metu?
"Prostě mezi mnou a Damenem je to - vážně dobrý," sesmolím pracně a ztěžka polknu, když si uvědomím, že jsem řekla dobrý místo skvělý, což je možná vůbec první pravda, která ze mě za celý den vypadla.
"Takže tu byl." Sabine si odloží hnědou koženou aktovku na zem a podívá se na mě. Obě si uvědomujeme, jak snadno jsem se nechala nachytat na její profesionální advokátskou kličku.
Přikývnu a v duchu se proklínám, že jsem trvala na tom, abychom se scházeli tady, a ne u něj, jak původně chtěl.
"Zdálo se mi, že kolem mě prosvištělo jeho auto." Sklouzne pohledem k mojí neustlané posteli s rozházenými polštáři a zmuchlanou peřinou, a když se podívá zpátky na mě, nemůžu si pomoct a přikrčím se, zvlášť když vycítím, co se chystá říct.
"Ever," povzdechne si. "Mrzí mě, že nejsem moc doma a že spolu nemůžeme trávit víc času. Možná se zdá, že k sobě ještě tak nějak hledáme cestu, přesto jsem ti kdykoli k dispozici. Jestli pocítíš potřebu s někým si promluvit - budu ti naslouchat."
Zaraženě kývnu. Ještě neskončila, to vím, doufám ale, že když zůstanu zticha a budu vstřícná, bude to rychle za mnou.
"Možná ti připadá, že jsem moc stará na to, abych chápala, čím procházíš, já si ale pamatuju, jak mi bylo v tvém věku. Jak těžko se třeba čelí neustálému tlaku, aby se člověk vyrovnal modelkám a herečkám a dalším nemožným zjevům z televize."
Polknu a uhnu pohledem, střežím se, abych nereagovala přehnaně, abych se nezačala vehementně bránit, protože je mnohem lepší, když bude věřit tomuhle, než aby vytušila skutečný stav věcí.
Od mého dočasného vyloučení ze školy mě Sabine sleduje bedlivěji než kdy jindy. Onehdy se vybavila kupou všelijakých příruček a knižních rádců, vším od Jak zdravě vychovat dospívající dítě v naší nezdravé době až po Dospívající dítě a media (A co s tím dělat!), a od té doby je to kvadrilionkrát horší. Podtrhává si a zvýrazňuje ty nejznepokojivější rysy adolescentního chování a potom mě bedlivě zkoumá a pátrá po symptomech.
"Chci ale, abys věděla, že jsi krásná holka, mnohem krásnější, než jsem kdy byla já v tvém věku. Trápit se hladem, abys mohla soutěžit se všemi těmi vychrtlými celebritami, co tráví půl života po různých léčebnách, je totálně nesmyslný a nedosažitelný cíl, navíc to může skončit jedině tím, že onemocníš." Vrhne na mě významný pohled v zoufalé snaze přiblížit se mi, v naději, že její slova ke mně proniknou. "Chci, abys věděla, že jsi dokonalá přesně tak, jak jsi. Bolí mě, když vidím, co podstupuješ. A jestli je za tím Damen, pak k tomu můžu dodat jedině -"
"Já nejsem anorektička."
Sabine se po mně podívá.
"Taky nemám bulimii a nedržím žádnou praštěnou módní dietu, nehladovím, abych měla velikost nula, a nesnažím se vypadat jako jedno z dvojčat Olsenových. Vážně, Sabine, vypadám snad, jako bych se začínala ztrácet?" Vstanu a dopřeju jí, aby si mě nerušeně prohlédla v celé mé kráse a v upnutých džínsech, protože když už nic jiného, mám pocit, že se neztrácím, ale přesně naopak. Zdá se, že pěkně rychle kynu.
Celou si mě hezky změří. Opravdu pořádně. Začne od šešulky hlavy a pokračuje dolů až po prsty u nohou, přičemž se na chvíli zastaví u mých bledých kotníků. Nezbylo mi než je odhalit. Když jsem zjistila, že jsou mi oblíbené džínsy krátké, vyhrnula jsem si je, aby se to zamaskovalo.
"Jenom jsem myslela…" pokrčí Sabine rameny. Neví teď jistě, co říct, když důkaz, který má před očima, zcela zjevně svědčí o verdiktu bez viny. "Protože tě už vůbec nevídám jíst - a věčně upíjíš tu červenou -"
"Tak jsi dospěla k závěru, že jsem od adolescentního mejdanového alkoholismu přešla k odmítání potravy a anorexii?" zasměju se, aby viděla, že nejsem blázen - jsem přitom možná trochu naštvaná, ale spíš na sebe než na ni. Měla jsem to líp zahrát. Měla jsem aspoň předstírat, že jím. "Nemáš proč se bát," usměju se. "Vážně. A abychom měly jasno, nemám v úmyslu začít brát drogy nebo s nimi obchodovat, ani experimentovat s proměnami svého těla, jako je řezání, vypalování cejchů, ozdobné jizvy a extrémní piercing, nebo co všechno je tenhle týden na předních místech žebříčku Pubertálních poruch chování, po kterých byste měli pátrat u svého adolescenta. A mimochodem, to červené pití, které popíjím, nemá co dělat s touhou být hubená jako nějaká celebrita ani se snahou potěšit Damena. Jenom mi náhodou chutná, nic víc. Kromě toho taky vím, že mě Damen miluje a bere mě přesně takovou, jaká -" zarazím se, protože mi dojde, že jsem nakousla úplně jiné téma a že se mi ho nechce rozebírat. A než Sabine stačí vyslovit slova, která si začíná formulovat v hlavě, zvednu ruku a řeknu: "Ale ne, takhle jsem to nemyslela. Damen a já -" Spolu randíme, chodíme, jsme milenci, kamarádi s bonusem, navěky spolu svázaní. "No, prostě jsme spolu. Víš, chodíme spolu, jako pár. Ale nespíme spolu."
Zatím.
Podívá se na mě, podle výrazu tváře tak vykolejená a nesvá, jako se já cítím uvnitř. Ani jedna z nás nemá chuť téma dál rozebírat, ona však, na rozdíl ode mě, má pocit, že je to její povinnost.
"Ever, já z tebe nechtěla vytáhnout -" spustí. Chvíli se na sebe díváme, pak pokrčí rameny, rozhodnutá nechat to být, protože obě víme, že s největší pravděpodobností chtěla.
Tím je to odbyté, dostala jsem se z toho poměrně hladce. Tolik se mi uleví, že mě naprosto zaskočí, když Sabine řekne: "No, jelikož se zdá, že ti na tom mladém muži opravdu záleží, myslím, že bych se s ním měla seznámit. Pojďme se tedy domluvit, kdy bychom všichni mohli zajít na večeři. Co třeba tenhle víkend?"
Tenhle víkend?
Ztěžka polknu. Vím přesně, o co jí jde. Doufá totiž, že tak zabije dvě mouchy při jednom jídle. Našla výbornou příležitost, při které může sledovat, jak do sebe nasoukám plný talíř, a přitom si podat Damena a podrobit ho křížovému výslechu.
"No, to zní skvěle a vůbec, až na to, že v pátek je Milesovo představení," snažím se, aby můj hlas zněl vyrovnaně a jistě. "A po něm má být večírek - který se nejspíš dost protáhne - takže…"
Sabine se mi podívá zpříma do očí a kývne, pohled má tak zlověstný a vědoucí, až mi na těle vyrazí pot.
"Takže to nejspíš nepůjde," dokončím. Vím, že nakonec to stejně budu muset podstoupit, raději však později než dřív. Miluju totiž Sabine a miluju Damena, jenom si nejsem jistá, co bude, až se ti dva sejdou. Zvlášť poté, co začne výslech.
Sabine si mě chvíli prohlíží, pak pokývá hlavou a odvrátí se. A zrovna když se mi podaří vypustit z plic zadržovaný vzduch, mrkne přes rameno a dodá: "Takže pátek zjevně padá, ale ještě zbývá sobota. Co takhle říct Damenovi, aby tu byl v osm?"