Vampires

Jakmile vycítím, že Damen zabočil k nám do ulice, běžím k zrcadlu (opět) a zkontroluju si oblečení, abych se ujistila, že je všechno na svém místě - šaty, podprsenka, nové prádélko -, a doufám, že všechno taky zůstane, kde má (tedy aspoň dokud nenastane čas to sundat).
Potom co jsme s prodavačkou z Viktoriina tajemství uklidily tu spoušť, pomohla mi vybrat vážně hezký a sladěný komplet podprsenky s kalhotkami, který není bavlněný, přitom ani trapně sexy a vlastně toho moc nepodpírá ani nezakrývá, ale v tom je podle všeho ten vtip. Posléze jsem se přesunula do Nordstromu, kde jsem si koupila krásné zelené šaty a k nim báječné páskové boty na klínu. A cestou domů jsem zaskočila na manikúru a pedikúru, což jsem neudělala, no, od té nehody, která mě navždycky oloupila o můj dřívější způsob života - tehdy jsem bývala populární a dívčí jako Stacia.
Až na to, že jsem nikdy nebyla opravdu taková jako Stacia.
Totiž, byla jsem oblíbená a byla jsem roztleskávačka, ale nikdy jsem nebyla mrcha.
"Na co myslíš?" zeptá se Damen, který si sám otevřel a přišel rovnou ke mně do pokoje, protože Sabine není doma.
Zírám na něj, sleduju, jak se s úsměvem opírá o rám dveří. Zaznamenám jeho tmavé džínsy, tmavou košili, tmavé sako a obvyklé černé motorkářské holínky a cítím, jak mi srdce dvakrát vynechalo.
"Uvažovala jsem o posledních čtyřech stech letech," odpovím a přikrčím se, když mu oči potemní a naplní se obavami. "Ale ne tak, jak si myslíš," dodám rychle ve snaze ujistit ho, že jsem se tentokrát nezaobírala jeho minulostí. "Uvažovala jsem o všech těch životech, které jsme spolu prožili, a o tom, že jsme spolu nikdy… ehm…"
Povytáhne obočí a na rtech mu pohrává úsměv.
"Nejspíš jsem ráda, že je těch čtyři sta let už pryč," zamumlám a sleduju, jak se ke mně blíží. Vezme mě kolem pasu a pevně si mě přivine k hrudi. Pasu se očima na rysech jeho tváře, tmavých očích, hladké pleti, neodolatelných rtech, přímo se do něj vpíjím.
"Já jsem taky rád," podívá se na mě škádlivě. "Vlastně ne - když se nad tím zamyslím, beru to zpátky, protože ve skutečnosti jsem víc než rád. Abych pravdu řek - jsem v extázi," usměje se, ale vzápětí se zamračí: "Ne, to pořád ještě není dost výstižný. Myslím, že to chce nějaký nový slovo." Se smíchem se skloní a zašeptá mi těsně u ucha: "Dneska večer jsi krásnější než kdykoliv jindy. A já chci, aby všechno bylo dokonalý. Chci, aby to bylo takový, jak sis to vysnila. Jenom doufám, že tě nezklamu."
Zarazím se a odtáhnu se od něho, abych mu viděla do tváře, nechápu, jak ho něco takového mohlo vůbec napadnout, když jsem to až doteď vždycky byla já, kdo si dělal starosti, že zklame.
Chytne mě za bradu, zvedne mi hlavu, a když se naše rty setkají, oplatím mu polibek s takovou náruživostí, že mě přestane líbat a řekne: "Neměli bychom se radši vydat rovnou do hotelu?"
"Měli," zamumlám a hledám rty jeho ústa. Vzápětí však zalituju, že jsem žertovala, protože se Damen ode mě odtáhne a já vidím, jakou jsem v něm vzbudila naději. "Jenomže to nejde. Miles mě zabije, jestli propásnu jeho debut," usměju se a čekám, že mi úsměv oplatí.
On se ale neusmívá. Podle jeho vážné tváře stažené bolestí pochopím, že jsem se až příliš přiblížila jedné pravdě. Všechny moje životy totiž zatím skončily téhle noci - noci, kdy jsme si plánovali, že budeme spolu. Já si sice nepamatuju podrobnosti, on však zjevně ano.
Pak se mu ale zase rázem vrátí do tváří barva a vezme mě za ruku: "To máme tedy štěstí, že už tě v podstatě nejde zabít, takže nás nic nemůže rozdělit."
~~~
První, čeho si všimnu, když zamíříme ke svým místům, je, že Haven sedí vedle Romana. Plně využívá toho, že tu není Josh, tiskne se k němu ramenem, naklání hlavu ke straně, zbožně k němu vzhlíží a směje se všemu, co Roman řekne. Druhá věc, kterou zaznamenám, je, že mám místo taky vedle Romana. Jenomže na rozdíl od Haven tím nejsem ani trochu nadšená. Ale protože si Damen už zabral místo dál od něj a já nechci dělat rozruch nějakým stěhováním, neochotně se sesunu na svoje sedadlo. Roman se mi zavrtá pohledem do očí a já ucítím neomalený vpád jeho energie. Soustředí na mě takovou pozornost, až se z toho zpotím.
Ve snaze vytěsnit ho z mysli se rozhlédnu po skoro zaplněném divadle a uleví se mi, když vidím, jak se uličkou blíží Josh oblečený jako vždy v upnutých černých džínsech s páskem plným cvočků, nažehlenou bílou košilí a uzounkou kostkovanou vázankou. Má ruce plné sladkostí a láhví s vodou a lokna černých vlasů mu spadá do očí. Vydechnu si úlevou, když vidím, jak skvěle se k sobě s Haven hodí, a jsem nadšená, že ho nevyměnila za Romana.
"Vodu?" zeptá se, kecne si na sedadlo z druhé strany Haven a podá mi dvě lahve.
Jednu si nechám a druhou přistrčím Damenovi, ten ale jen zavrtí hlavou a dál upíjí svoje červené pití.
"Copa je to?" zeptá se Roman, nakloní se přese mě a ukáže na láhev. Z jeho nevítaného doteku mě přímo zamrazí. "Klopíš to do sebe, jako bys to měl něčím říznutý. A v tom případě se s námi poděl o radost, kámo. Nenechávej nás sušit hubu," zasměje se, natáhne ruku a naznačuje prsty, aby mu Damen láhev podal, přitom se vyzývavě kouká z jednoho na druhého.
Už už se chystám do toho vložit z obavy, že by Damen ve své dobrotě mohl dát Romanovi ochutnat, když vtom se rozevře opona a hudba spustí. Roman to sice vzdá a opře se o opěradlo, ani na chvíli ale ze mě nespustí oči.
~~~
Miles byl úžasný. Tak úžasný, až jsem se tu a tam dokonce přistihla, že se vlastně soustředím na repliky, které odříkává, a na text, který zpívá, a jenom ve zbytku času jsem se v myšlenkách zaobírala skutečností, že brzy přijdu o panenství - za čtyři sta let vůbec poprvé.
Je to zkrátka neskutečné, když uvážíte, že ve všech těch inkarnacích, kdy jsme se tolikrát potkali a zamilovali se do sebe, se nám ani jednou nepodařilo náš vztah zpečetit.
Ale dneska v noci se to celé změní.
Všechno se změní.
Dnešní noci pohřbíme minulost a posuneme se k budoucnosti naší věčné lásky.
Představení skončí, zatáhne se opona, načež všichni vstaneme a zamíříme do zákulisí. Jenomže těsně u zadních dveří si vzpomenu: "Sakra, Damene, zapomněli jsme Milesovi koupit kytku!"
Damen se usměje a zavrtí hlavou: "O čem to mluvíš? Máme kytek, co si jen vzpomeneme."
Podívám se na něj úkosem, nechápu, co má za lubem, protože pokud mě neklame zrak, má stejně prázdné ruce jako já. "O čem to ty mluvíš?" zašeptám a cítím přitom, jak mnou probíhá úžasný výboj vycházející z dlaně, kterou mi položil na ruku.
Damen se zatváří pobaveně: "Ever, ty kytky už existujou v kvantový rovině. Když se k nim chceš dostat ve fyzický rovině, stačí si je zhmotnit, jak jsem tě to učil."
Rozhlédnu se kolem, abych se ujistila, že nikdo náš podivný rozhovor neposlouchá, a připadám si trapně, když musím přiznat, že to nedovedu. "Já nevím jak," poznamenám a byla bych nejradši, kdyby prostě udělal kytku a bylo to za námi. Teď opravdu není vhodná doba na lekci.
Jenže Damen se nenechá odbýt: "Ale víš. Copak jsem tě nic nenaučil?"
Semknu rty a zabodnu oči do podlahy, protože je pravda, že se mě toho snažil naučit spoustu. Jsem ale příšerná žačka a navíc tak pozadu, že bude pro nás pro oba lepší, když nechám zhmotňování kytek na něm.
"Udělej to ty," řeknu a zatrne mi, když vidím zklamání na jeho tváři. "Jseš mnohem rychlejší než já. Když se o to pokusím já, bude z toho děsná scéna, lidi si toho všimnou a pak budeme muset vysvětlovat…"
Damen zavrtí hlavou, nehodlá se nechat mými slovy zviklat: "Jak se to chceš naučit, když věčně spoléháš na mě?"
Povzdechnu si, vím, že má pravdu, ale stejně nechci promrhat vzácný čas snahou zhmotnit kytici růží, vždyť se mi to ani nemusí podařit. Netoužím po ničem jiném než popadnout kytku, říct Milesovi bravo a přesunout se do hotelu Montage, abychom uskutečnili zbytek svých plánů. Ještě před chvílí se zdálo, že Damen chce totéž. Ale najednou se mnou jedná hrozně vážně a tváří se jako profesor, a upřímně řečeno, trochu to kazí atmosféru.
Zhluboka se nadechnu, nasadím sladký úsměv a přejedu mu prsty po klopě: "Máš naprostou pravdu. Polepším se, slibuju. Ale myslela jsem, že ještě protentokrát bys to třeba moh udělat ty, protože jsi mnohem rychlejší než já -" pohladím mu místečko těsně pod uchem, vím totiž, že moc nechybí, aby se vzdal. "Prostě čím dřív budeme mít kytici, tím dřív můžem odejít a pak…"
Ještě ani nedořeknu, Damen zavře oči a zvedne ruku, jako by v ní držel pugét jarních květů. Rozhlédnu se tedy kolem, jestli se nikdo nedívá, a doufám, že to bude rychle za námi.
Pak se ale podívám zpátky na Damena a zmocní se mě panika. Nejenom že má ruku pořád ještě prázdnou, ale po tváři mu stéká čůrek potu, už podruhé za dva dny.
Normálně by na tom nebylo nic zvláštního, až na to, že Damen se zkrátka nepotí. Tak jako nikdy není nemocný a nikdy nemívá špatné dny. Ať je venku jaká chce teplota, ať se zrovna zabývá čímkoliv, nikdy se nepotí, vždycky zůstane chladný, klidný a dokonale schopný zvládnout všechno, co ho čeká.
Až do včerejška, kdy nezískal přístup k bráně.
A teď nedokáže zhmotnit obyčejnou kytku pro Milese.
Položím mu dlaň na ruku a zeptám se, jestli mu je dobře, ale ucítím jen mírný náznak obvyklého chvění a žáru.
"Jasně že mi je dobře," podívá se na mě škvírkami přimhouřených očí, načež je zase pevně zavře. Vyměnili jsme si jenom letmý pohled, přesto jsem v jeho očích zahlédla něco, z čeho mě mrazí a přepadá slabost.
To nebyly ty vřelé milující oči, na jaké jsem zvyklá. Tyhle oči byly chladné, vzdálené, odtažité - měly výraz, jaký jsem tenhle týden už zahlédla. Sleduju, jak se soustředí, čelo celé zkrabacené, na horním rtu perličky potu, odhodlaný to zmáknout a hodit za hlavu, abychom oba mohli pokročit dál, směrem k naší skvělé noci. A protože nechci, aby se to vleklo, nebo aby se opakovala situace jako onehdy, když se mu neobjevila brána, stoupnu si těsně vedle něho a také zavřu oči. Vidím, jak svírá v ruce nádhernou kytici ze dvou tuctů červených růží, vdechuju jejich omamnou sladkou vůni a cítím hebký samet květů na dlouhých, a jak už to bývá, trnitých stoncích -
"Au!" Damen zavrtí hlavou a strčí si prst do pusy, i když se mu ranka zahojí dávno předtím, než se vůbec dotkne rtů. "Zapomněl jsem udělat vázu," postěžuje si, zjevně přesvědčený, že květiny vytvořil sám, a já nemám v úmyslu vyvádět ho z omylu.
"Nech ji udělat mě," navrhnu, abych ho potěšila. "Máš naprostou pravdu, potřebuju se pocvičit," dodám, zavřu oči a vybavím si vázu doma v jídelně, která má složitý vzor spirál, výbrusů a zářivých fasetek.
"Waterfordský křišťál?" zasměje se Damen. "Kolik chceš, aby si myslel, že jsme do něho vrazili?"
Taky se zasměju, cítím úlevu, že ho opustil ten divný stav a už zase žertuje. Damen vezme vázu a strčí mi ji do ruky: "Na. Dej to Milesovi a já zatím skočím pro auto a zaparkuju ho u zadního vchodu."
"Určitě?" zeptám se. Všimnu si, jak má kůži kolem očí jakoby napjatou a bledou a čelo lehce orosené. "Vždyť tam můžeme jenom rychle zaskočit, pogratulovat mu a zase běžet. Nemusí to být kdovíjaká událost."
"Takhle se vyhneme dlouhý frontě aut a o to dřív budeme moct vyrazit," usměje se. "Myslel jsem, že už se nemůžeš dočkat?"
Má pravdu. Nemůžu se dočkat stejně jako on. Ale taky si dělám starosti. Starosti ohledně jeho neschopnosti zhmotňovat, ohledně chladného výrazu, který se mu sem tam mihne v očích. Zadržím dech, zatímco si přihýbá ze své láhve, a připomínám si, jak rychle se mu zahojila ranka, snažím se přesvědčit sama sebe, že je to dobré znamení.
Navíc vím, že by mu moje obavy jen přitížily, proto si odkašlu a vypravím ze sebe: "Tak jo. Jdi pro auto. Sejdeme se v šatně."
Nakloním se, abych ho políbila, a nemůžu si nevšimnout, jak znepokojivě chladnou má tvář.