Jdi na obsah Jdi na menu
 


Nesmrtelní - Modrý měsíc Kapitola 1.

"Zavři oči a vybav si ho. Vidíš ho?"
Se zavřenýma očima kývnu.
"Představ si ho přímo před sebou. Musíš vidět jeho strukturu, tvar a barvu - máš to?"
Usměju se, představu mám v hlavě.
"Výborně. Teď natáhni ruku a dotkni se ho. Snaž se cítit jeho obrysy konečky prstů, potěžkat ho v dlaních, pak spoj všechny smysly - zrak, hmat, čich, chuť - cítíš jeho chuť?"
Kousnu se do rtu a mám co dělat, abych se nesmála.
"Skvěle. Teď tomu dodej cit. Věř, že existuje, že ho máš přímo před sebou. Musíš ho vnímat, vidět, dotýkat se ho, cítit jeho chuť, přijmout ho, zhmotnit ho!" poučí mě.
A tak poslechnu. Udělám všechno, jak řekl. Pak se ozve zaúpění a já otevřu oči, abych se sama přesvědčila.
"Ever," zavrtí Damen hlavou. "Měla jsi myslet na pomeranč. Tohle se mu ani trochu nepodobá."
"To ne, není vůbec šťavnatej," uchichtnu se a oběma svým Damenům věnuju úsměv - dvojníkovi, kterého jsem si před sebou zhmotnila, i jeho obdobě z masa a kostí po svém boku. Oba jsou stejně vysocí, tmavovlasí a tak neskutečně hezcí, až působí skoro nepřirozeně.
"Co mám s tebou dělat?" zeptá se opravdový Damen. Pokusí se o káravý pohled, ale zoufale se mu to nezdaří. Oči, ve kterých se zračí jenom láska, ho vždycky prozradí.
"Hmmm…" prohlédnu si své dva kluky - jednoho pravého, druhého vyčarovaného. "Třeba bys mě moh začít líbat. Ale jestli se ti to nehodí, řeknu si jemu. Myslím, že se nebude bránit," ukážu na zhmotněného Damena a zasměju se, když na mě s úsměvem mrkne, na okrajích už ale začíná blednout a brzy bude pryč.
Ale skutečný Damen se nesměje. Jenom zavrtí hlavou a řekne: "Prosím tě, Ever. Musíš to brát vážně. Je toho spousta, co tě mám naučit."
"Kam ten spěch?" natřesu si polštář a poklepu dlaní na místo vedle sebe v naději, že vstane od stolu a lehne si ke mně. "Myslela jsem, že ničeho nemáme tolik jako času," usměju se. A když se pak na mě Damen podívá, celé tělo se mi rozehřeje, dech mi uvázne v hrdle a neubráním se úvaze, jestli si kdy dokážu zvyknout na tu jeho úchvatnou krásu - hebkou snědou pleť, hnědé zářivé vlasy, tvář bez vady a štíhlé, jakoby vysochané tělo - dokonalý tmavovlasý jin k mému světle blonďatému jangu. "Myslím, že ve mně najdeš velice dychtivou studentku," poznamenám a zadívám se mu do očí - do dvou temných studní s bezednou hloubkou.
"Ty jsi nenasytná," zašeptá, zavrtí hlavou a přesune se ke mně, přitahovaný ke mně stejnou silou jako já k němu.
"Jenom si chci vynahradit ztracený čas," zamumlám. Na tyhle chvíle, kdy jsme jenom spolu a nemusím se o něj s nikým dělit, se vždycky bezmezné těším. Ani vědomí, že máme před sebou celou věčnost, neumenšuje mou touhu.
Skloní se, aby mě políbil, čímž výuka padá. Místo všech myšlenek na zhmotňování, vidění na dálku, telepatii - veškerých těch jasnovideckých záležitostí - je tu něco mnohem bezprostřednějšího. Vmáčkne mě do kupy polštářů, přikryje mě svým tělem a vzájemně se propleteme jako dva zlomené úponky, co se natahují ke slunci.
Sotva mi vklouzne prsty pod tričko a přejede mi po břiše až k lemu podprsenky, zavřu oči a zašeptám: "Miluju tě." Slova, která jsem si kdysi nechávala pro sebe. Jakmile jsem je ale dokázala poprvé vyslovit, neříkám skoro nic jiného.
Zaslechnu jeho tiché, potlačované zasténání, když mi rozepne podprsenku, snadno, naprosto hladce, žádná nemotornost nebo boj se zapínáním.
Každý jeho pohyb je tak elegantní, tak dokonalý, tak -
Možná až příliš dokonalý.
Odstrčím ho od sebe. "Děje se něco?" chce vědět celý zadýchaný. Upírá na mě oči, kůži kolem nich napjatou a staženou způsobem, na který jsem si už zvykla.
"Nic se neděje," otočím se k němu zády a upravím si tričko, šťastná, že jsem dokázala dokončit lekci skrývání myšlenek, protože jinak bych vůbec nemohla lhát.
Povzdechne si, vstane a začne přecházet sem tam, takže přijdu o vzrušení z jeho doteků a žár jeho pohledu. Pak se konečně zastaví a podívá se na mě a já stisknu rty, protože vím, co bude následovat. Tímhle jsme si prošli už kolikrát.
"Ever, já na tebe nechci spěchat. Vážně, nechci," řekne a na tváři se mu objeví starostlivá vráska. "Ale jednou se přes tohle budeš muset přenést a smířit se s tím, co jsem zač. Dokážu zhmotnit, na co si vzpomeneš, telepaticky posílat myšlenky a představy, kdykoliv nejsme spolu, stačí si vzpomenout, a v mžiku tě dostanu do Země léta. Ale nikdy nebudu schopen změnit minulost. Tak to zkrátka je."
Upírám oči do země, připadám si nízká, ubohá a totálně zahanbená. Štve mě, že tak špatně dokážu skrývat svoji žárlivost a nejistotu, štve mě, že jsou tak průhledné a jasně viditelné. Můžu si jako jasnovidka vytvořit lecjaký ochranný štít, ale není mi to k ničemu. Damen měl šest set let na to, aby studoval lidské chování (aby studoval moje chování), já šestnáct.
"Dej mi jenom - dej mi víc času, abych si na to všechno mohla zvyknout," pípnu a tahám za steh uvolněný z povlaku na polštáři. "Vždyť je to teprve pár týdnů," pokrčím rameny a vybaví se mi, jak jsem zabila jeho bývalou ženu, řekla mu, že ho miluju, a zpečetila svůj osud nesmrtelné, to všechno ani ne před třemi týdny.
Podívá se na mě s pevně sevřenými rty, v očích stín pochybností. Jsme od sebe pouhých pár kroků, avšak prostor, který nás dělí, je hutný a tíživý - široký a hluboký jako oceán.
"To myslím těch pár týdnů v tomhle životě," vypravím ze sebe překotně, zvýšeným hlasem. Doufám, že se mi podaří vyplnit prázdnotu a odlehčit atmosféru. "A jelikož si žádné jiné životy nedokážu vybavit, nemám nic jiného, o co bych se mohla opřít. Potřebuju jenom trochu víc času, chápeš?" usměju se nervózně, rty mám tak nějak nemotorné a nechtějí mě poslouchat, vydechnu si však úlevou, když se Damen posadí vedle mě, zvedne ruku k mému čelu a pohladí mě prsty tam, kde jsem mívala jizvu.
"Času ostatně budeme mít vždycky dost," povzdechne si, přejede mi prsty po lince čelisti a skloní se, aby mě políbil, pomalu putuje rty od mého čela přes nos a k ústům.
Už už si myslím, že mě znovu začne líbat, on mi však najednou stiskne ruku a vstane. Zamíří rovnou ke dveřím a na jeho místě po něm zůstane jen nádherný rudý tulipán.

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář